Pohádka o Osirionovi 2 - O nešťastném dítěti

Domov, láska, vztahy, péče, podpora... Když to chybí, nemá člověk nic. Zažívá prázdnotu, opuštěnost a bolest. Dítě v předchozí pohádce bylo traumatem poškozené, ale dokázalo se nakonec o sebe postarat. Co když ani to ale nejde?

Druhá nešťastná verze výkladu pohádky:

Osirionovi brzy umřeli rodiče, zůstal sám. 

Jeho rodiče zemřeli jistě dávno předtím, než se narodil. Protože oni sami od svých rodičů nedostali lásku a péči, kterou potřebovali. Navíc ho ještě ze záhrobí tyranizovali. Vzbuzovali v něm pocity viny, studu a strachu. Měli za to, že si nic dobrého nezaslouží. Rozhodně si nezaslouží cítit se dobře. Nikdy.

Ze záhrobí prožívaného nedostatku a své nedostatečnosti vysílali otrávené šípy, bodali Osiriona, aby si vždy uvědomil, jak méněcenný a nepřijatelný je on sám. To jim dodávalo energii, to jim prospívalo, oživovalo je to. 

Osirion musel těžce pracovat, býval hladový, hubený, slabý jako věchýtek. Povídali si o něm, že ho jednou odnese vítr.  

Stále se jen snažil druhým vyhovět a lásku si zasloužit, ale věděl, že to není v jeho silách. Nechápal, co se to vlastně děje. Vždy, když už si myslel, že může uspět, znovu jej zasáhl otrávený šíp. Byl to vyčerpávající a beznadějný zápas. Pořád se to opakovalo. Ale mohl dál bojovat nebo to vzdát. Další možnost už nebyla. 

Ale Osirion měl lva, kterého po předcích zdědil. A ten mu pomáhal a chránil ho. Ten lev byl silný, neporazitelný. 

To byla jeho životní síla, síla a vůle přežít. 

Ale mocí svého kouzla toho lva zlý kouzelník zabil. A Osirionovi už nezůstalo vůbec nic a musel z vesnice odejít. 

Byla tu síla, která stála proti němu, byla nesouměřitelná a nesmiřitelná, neměl proti ní šanci. Síla zaměřená proti jeho životu, síla, která jeho život popírala. A která mu jeho živost nakonec vzala.

Už se nemohl těšit z blízkosti s druhými, cítil se odmítaný, nepřijatelný, věděl, že mu nikdo nepomůže.

Na své cestě trpěl mnohými útrapami, zvláště trýznivé bylo počasí, smáčely ho deště, byla mu zima, a on se neměl kam schovat, neměl žádné útočiště, měl hlad, bolesti...  

Cítil se beznadějně a zoufale, nebylo možné uspět, nebylo možné žít.

A jednou v pralese narazil na mrtvolu dávného bojovníka. Měl u sebe krásný štít a kopí. Osirion věděl, že jsou tyto předměty kouzelné a věřil, že mu přinesou úlevu. Přivlastnil si je. 

 A opravdu! Díky štítu si mohl vytvořit ochranný pancíř, a nikdo už mu nikdo nemohl tolik ublížit. Zbavil se tak části své citlivosti. Svět pak ztratil na své barevnosti, on se ale už tolik netrápil. Ztratil ale i schopnost se radovat...

Už uměl čekat šípy druhých, mohly přijít kdykoli odkudkoli, kdykoli ho mohly zranit. Teď se ale naučil zraňovat sám sebe. Měl teď své vlastní kopí, bodal jím sám sebe, tak měl nad svou bolestí a tím i nad svým životem alespoň nějakou kontrolu. Bolest v něm vzbuzovala pocit živosti, který už dávno ztratil. Také měl pocit úlevy, věděl, že si to všechno zaslouží.

Brzy dostal příležitost pomoci králi. Díky kouzelným předmětům ho mohl zbavit kouzelníka, který začaroval pramen. 

Když láska není, pramen života vyschne. Osirion obětoval svůj život druhým. Jen zájem druhých, jen služba druhým jej oživovaly. Jen tehdy, když se snažil naplňovat potřeby druhých, měl pocit živosti a cítil se silný.

Stal se bohatým a váženým občanem. 

Pokud druhým sloužil, pokud jim byl nějak užitečný, byl přijímán a snad i ctěn. Pokud si ti druzí vážili toho, co pro ně dělá, vysloužil si uznání.

Kouzelník měl bratra, ještě mocnějšího kouzelníka, musel porazit i jeho. O svůj oštěp v boji s kouzelníkem přišel a napadlo ho proto jít za čarodějnicí svého kmene. Ona mu řekla, že dobře udělal, že šel za ní. Dala mu nový oštěp a poradila mu, aby využil svého důvtipu. Vymyslel plán a získal spojence, ptáka Žluvu. Slíbil mu, že se o něj postará, když mu pomůže. A Žluva souhlasil. 

V hloubi duše se Osirion považoval za zbytečného a bezcenného. Měl za to, že je správné sloužit druhým a obětovat se pro ně. Ale skrytě jimi pohrdal za to, že ho jen využívají, za to že jsou mu nadřazeni. Už jenom tím, jak o mnoho lépe se cítí. Cítil se unavený jejich nároky. Neuměl mít opravdu rád. Ale za příslib lásky a péče by pro ně přesto udělal cokoli.

Jen Žluva ho utěšoval a našeptával mu, že je všechno jinak, že je cenný stejně jako druzí, že má svá práva a že by měl žít hlavně sám pro sebe. Byl to slabý hlásek, Osirion ho někdy zaslechl, ale vlastně mu nerozuměl... 

Osirion zvítězil i nad druhým kouzelníkem a své zásluhy dostal královskou dceru za ženu a Žluva zůstal s nimi. 

Osirion získal zvláštní schopnosti, stal se velmi empatickým, velmi napojeným na druhé, snažil se jim plnit každé přání, snažil se vytušit, co by jim mohlo prospět. Chtěl se o ně postarat tak, aby byli šťastní a spokojení. Doufal, že tak si jejich lásku zaslouží, a oni se pak postarají konečně o to, co potřebuje on!

 Dával hodně a dostával zoufale málo, snad skoro nic. Potřeby druhých jakoby byly bezedné. Osirion se snažil stále víc, věnoval druhým všechnu svou energii nebo je nechal, aby jej používali jak je jim libo, protože tak si chtěl zajistit lásku. Ale přesto nikdy nevěděl, kdy ho skolí další otrávený šíp, protože se mu očekávání splnit nepodařilo. Každou chvíli mohl dostat z královského dvora vyhazov.

Ať to byl královský dvůr nebo jiný, stále se mu to stávalo. Někdy raději odešel sám, když viděl, že už se mu nedaří ty druhé učinit šťastnými a nemá naději na to, že by od nich vůbec kdy něco dostal. Lásku, péči, podporu... To vše mu zoufale chybělo. Odcházel vyčerpaný a s prázdnýma rukama. Dal vše a teď sám nevěděl, kde složí hlavu.

Toužil po lásce. Vždy znovu a znovu uvěřil, že ji našel. Znovu a znovu se cítil zrazený. Znovu byl zoufalý a utápěl se v bezbřehé úzkosti, osamělosti a nouzi. 

O druhé se dokázal starat, ale sám o sebe se postarat nedokázal.

...jen Žluva mu stále seděl na rameni, ať se vrtnul kamkoli, jeho slabý láskyplný a vytrvalý hlásek byl pořád s ním, utěšoval ho, dával mu naději...