Bez podpory

Úplně bez podpory nejsme nikdy, to bychom zemřeli. Mnoho z nás ale není v dětství podpořeno dostatečně od rodiny, od společenství ve kterém žijeme. Jak na to reagujeme? Trpíme! Proto se cítíme ukřivdění, nejistí, nemilovaní... 

Cituji: ..."Mnozí z nás, ne-li většina jsme byli nuceni potýkat se s různými křivdami ze strany rodičů, ať už fyzickými, psychickými nebo obojími. Někteří více, jiní méně, ale jen naprostá menšina dnes dospělých měla to štěstí, že žádné problémy s rodiči nezažila"...

Na jedné straně spektra na to reagujeme poraženectvím, pocitem oběti. na druhé straně spektra chceme všechno zvládnout a být silní. To se samozřejmě odehrává v každém z nás. Snaha, pak kolaps. Snaha, pak kolaps... Protože pokud je ta snaha příliš velká, vyčerpává síly, energii. 

Snažíme se nějak povzbudit, abychom síly měli více, nebo utlumit, když je stresu moc.

Zažíváme těžkou únavu, pocit vyhoření, deprese... 

Jak z toho ven? Pustit se toho, té snahy být silný... 

Ale máme na to? To je přece ještě daleko větší síla. Síla věřit, důvěřovat, síla milovat život se vším všudy, přesně takový jaký je. 

Můžeme si to dovolit?

Kdo to dokáže?