Já bych řekl, že životy jsou nejrůznější-tenhle není zas tak extrémní, v něčem mi připomíná moji pracovní kariéru, se slepicemi jsem si nehrálo, bydleli jsme v Praze a na vesnici me nebavily. Ale kdoví, co jsem dělal, když mi byly tři roky. Vždycky jde věci řešit - studiem, cvičením, psychoteraií, s pomocí druhýc, jsou-li nějací ku pomoci a někdo se zaměří radši na zvířátka...Zdravím.

Slepice jsou fajn

Některé dětské, přirozeně sebeobranné vlastnosti bohužel postupně ztrácíme

Poslouchala jsem před pár dny Rusku v Praze, říkala, že se bojí o svého bratra, chce mu pomoci. Je ráda, že sama spí, že se o sebe stará. "Musím jíst, musím spát, musím se spolehnout, že se bratr o sebe postará" říkala... Často vnímám, že druzí mají sílu, kterou já sama nemám, jako bych byla v pernamentní krizi, ve válce, která trvá už moc dlouho a mně už síly došly... Jen postupně a pomalu se zase vrací...