Pláču s Váma. Katastrofa. Někteří lidé by děti vůbec neměli mít. Snad jste potkala člověka, který Vám pomohl z toho "zacházení" vyhrabat se. U nás to bylo jen ze strany matky, otce jsem nepoznala, takže jsem to měla o 50 % jednodušší.

Na terapie a terapeuty jsem měla bohudík veliké štěstí. Připadám si už jako v jiné realitě... Měla jsem to pestřejší... Přeji

Něco tak strašného jsem ještě nečetl. Vážně se nenašla babička, teta či sousedka která by vám projevovala lásku a ke které byste přilnula?

Bohužel ne. Navíc jsme se párkrát stěhovali. otec byl vojákem, přicházela jsem o všechny kamarády.

Dobrý den, Kristýno. Zní to hrozně, ale až po 7 letech hospitalizací s Vámi někdo důkladně probral a poukázal na rodinné poměry?

Na psychiatrii jsem o tom sama nejdřív mluvit nechtěla, chtěla jsem si myslet a předstírat, že je vše ok. Když jsem pak o tom mluvit začala. řekli mi, že to vše považují za symptom mojí choroby. S mými rodiči mluvili, mysleli si, že oni jsou ok a já cvok...

Vy jste třída... takhle naplno to říct o rodičích. Kolik podobných lidí by je všelijak omlouvalo, vymýšleli by si různé ospravedlňující důvody, proč se ke svým dětem tak chovali, a vy to berete přímou cestou. Nějak v sobě cítím, že to je to nejlepší, co člověk může udělat a že se tím otevřou dveře k uzdravení.

Dobří rodiče, takoví jaké dítě potřebuje, stále chybí, ale ano, je to tak nejlepší, lži a omluvy nic nespraví, naopak.

Děkuji.