Má deprese nějaký smysl?

Velkou část svého života jsem strávila s depresemi. Samozřejmě, že mne napadala ta otázka. Ano, jsem si jistá, že má. Vždy mne znovu a znovu udivovalo, jak je možné,  že z té naprosté temnoty a marasmu mohla povstat NADĚJE!

Jako čistý záblesk. Který přišel z jiného prostoročasu, bůhví odkud.

Samozřejmě, tenkrát to pro mne byla lež. Říkala jsem si, je to volání života, ano, no jasně, prostě je to  instinkt, nic opravdového, nic víc.

Ale ve skutečnosti jsem se té naděje chytla a ona mne z deprese vyvedla. Myslím si, že to tak bylo.

Pak mi bylo dobře, temná realita a peklo beznaděje bylo zapomenuto.

No a rázem jsem se ocitla v radostném hypomanickém světě. Kde bylo všechno v pořádku a všechno, co jsem si přála, bylo možné. A pak se to zase postupně pokazilo...

Pořád se to opakovalo. A pak to nakonec celé skončilo.

A to by měl být smysl té naděje.

Deprese je prožití bezvýchodné situace. Východiskem je zemřít. A to připadá depresivní mysli jako jediné logické a správné řešení.

Deprese volá po smrti.

Naděje přivádí zpět do života.

V knize jsem četla příhodu, kterou ten člověk pozoroval. Viděl kačenu s malými kačátky. Matka a všechna káčata se obracela proti jedinému káčátku, bůhvíproč, syčela na něj a odháněla ho. Ono chvíli plavalo stále za nimi, potápělo se pod hladinu. A pak už se jednou nevynořilo, utopilo se.

To je moc smutný příběh. A v tom, co se tu dělo, vidím smysl deprese. Pokud vyhodnotím svou situaci jako zcela bezvýchodnou - nebo spíše mé podvědomí vyhodnotí mou situaci jako zcela bezvýchodnou, a já ji jako bezvýchodnou prožiji, prostě to chci ukončit. Svůj život chci ukončit. To mi dává naprostý smysl.

A pak přijde naděje a říká "Počkej, není to tak!" "Je tu život, jsi živý, život je pro tebe." Stále to mohu vyhodnotit jako lež, i když vím, že je to pravda.

A v tom, v té naději, vidím další smysl deprese - volá po změně myšlení. Myšlení, které je proti životu, proti tvému životu, je třeba změnit na myšlení a postoje, které tvůj život podporují.

A to je smysl psychoterapie.

Člověk potřebuje lidi, kteří to s ním myslí dobře, aby přežil. Vzpomeňte si na tu malou kačenku. Ráj na zemi s matkou a se sourozenci, na rybníku, kde bylo krásně, se změnil v peklo na zemi, když se ostatní obrátili proti ní. A ona neměla  jiné východisko, než to skončit.

U člověka to může a nemusí být takhle viditelné. Může to být událost nebo situace, která činí jeho život nesmyslným. Nebo jsou síly, které vystupují z podvědomi a tyto síly jsou proti němu. Může to být například něco, co prostě špatně prožil jako příliš malé dítě. To, co už si to ani nepamatuje.

Možná měl jako malé dítě hlad, a toto prožíval jako beznadějnou situaci. Nebo byl v nemocnici sám a cítil se opuštěný. Byl tak malý, že nedokázal pochopit, proč se to děje a zda to někdy skončí. Nebo byl s matkou, ale ta byla depresivní či nemocná, a nestrarala se o něj tak, jak potřeboval. Nebo byl sám nemocný a nechápal, proč mu matka od bolesti nepomůže.

A teď už to všechno není. Ty situace už jeho život neohrožují. A už není důvod, cítit se špatně, hrozně.

A přece se to takto může vracet, protože to chce to být pochopeno, vyřešeno a opraveno, zakomponováno do třeba jinak pozitivně prožívaného obrazu života.

Může to být chybějící smysl nějaké zlé zkušenosti. Člověk potřebuje, aby mu žití dávalo smysl.

Prostě, jsou to snad chyby v matrixu naší psyché, prožívané jako deprese.